Historie čarodějnických procesů na hranici Nysa - Jeseník

1Počátky víry v existenci ďábla a jeho spojenců – kouzelníků a čarodějek – můžeme sledovat už v dávných dobách. Avšak největší vlna pronásledování lidí obviněných z čarodějnictví, zejména ženy, přichází ve středověku a raném novověku. Obránci víry v démony a čarodějnice byli velmi dobře známé osobnosti jako zakladatel scholastiky Tomáš Akvinský, král Jakub I. a zakladatelé protestantské víry Martin Luther a Jan Kalvín.

Dokumentem, který se neblaze zapsal do historie tzv. čarodějnických procesů, byla bulla papeže Innocentego VIII „Summis desiderantes" z 1484 roku, co vedlo k napsání jedné z nejhorších knih v moderním světě „Kladivo na čarodějnice" (Malleus maleficium).

Poprvé publikována v 1478 roce. Jejími autory byli zkušení dominikánští inkvizitoři Jacob Springer a Henrik Krämer. „Kladivo na čarodějnice" se rychle stalo nezbytnou příručkou pro vyšetřování a provádění procesů s potencionálními čarodějnicemi. Je zřejmé, že v době víry v ďábla a jeho spojenců, se jen málo lidí odvážilo postavit honu na čarodějnice. Nejznámějšími odpůrci procesů byli nizozemský lékař Jan Weyer, anglický šlechtic Reginald Scot či zakladatel moderní české pedagogiky Jan Ámos Komenský.

Stohy podezřelých „služebníků" ďábla nejčastěji hořely v 17. století na německém území, ve Skotsku, Francii, zatímco se prakticky přestalo ve Španělsku, Itálii či Nizozemsku. Nejméně zasaženými byly severní země Evropy, jako je Dánsko, Norsko a do jisté míry Švédsko, také východní Evropa (ortodoxní) a Balkán, který byl pod tureckou vládou. V ojedinělých případech došlo k čarodějnickým procesům, až do vypuknutí třicetileté války, i na území Slezska. V letech 1456-1503 došlo k několika procesům v okolí Vratislavi.

V prvním případě, popsaném v literatuře čarodějnických procesů, jde o příběh dvou žen, které byly obviněny z toho, že chtěly vzbudit zájem u mužů pomocí černé magie. Zaplatily za to životem – na základě rozhodnutí soudu byly utopeny v Odře. O rok později byla z města vykázána žena, v jejímž bytě byly nalezeny předměty údajně sloužící černé magii. V roce 1458 byl upálen kostelní zloděj – u soudu se totiž přiznal, že od jedné ženy z Opavy dostal byliny, které měly magickou moc otevírat zámky katedrál. Ve Vratislavi se s pálením žen v tomto období téměř nesetkáme. První proces v Nyse je v polské literatuře zaznamenám už ve 2. polovině 13. století, o dvě století dříve než v hlavním městě Slezska. Obviněnou měla být sestra jednoho z místních mnichů, která údajně lákala ostatní mnichy k sobě domů. Nezbývá nám než pochybovat o tom, zda tomu tak opravdu bylo, neboť v dopise biskup píše, že „byla stará, hrbatá a celkem ošklivá". Přesto ji vévoda Slezska Henryk Probus nařídil za městem upálit. Každopádně se jedná ojedinělý případ, a to i v celém Slezsku, zejména v nově se tvořícím nyském knížectví. Navíc, vzhledem k následujícím událostem, můžeme brát tento případ zcela jinak, protože nikde není zmínka o čarodějnictví a úřad inkvizitora v Nyse byl založen až v roce 1341.

Opravdový hon na čarodějnice začal v 17. století a dosáhl enormních rozměrů. Události můžeme připsat k hrůzám třicetileté války, nemluvě o všech tragédiích, které byly nepřímo spjaty s vojenskými operacemi v nyském knížectví – epidemie, hladomor. Zdá se být jasné, proč se procesy odehrávaly hlavně v jižní části knížectví (v současné době hranice České republiky). Horské a podhorské oblasti byly méně vyvinuté ekonomicky, a proto zde byla chudoba.Těžba zlata, díky které se rozvíjely místní města, zrovna přestala být výdělečnou a horské klima nedovolovalo dobrou sklizeň. To vše přispělo k houstnoucí atmosféře vzájemného podezření a pomluv. Čarodějnické procesy na biskupském území můžeme rozdělit do tří etap: 1. – rok 1622, 2. – roky 1634-1638, 3. – rok 1651 až roky 1684.

Rok 1622 – první obětí byla manželka jesenického pastora Barbara Schmied, kterou v roce 1622 její manžel označil za čarodějnici. Nešťastná žena byla okamžitě zatčena a vyslýchána. Během mučení měla údajně popisovat, jak zaklínala krávy, způsobovala požáry a svému muži měla podávat otrávený sýr. Okolnosti vyvolaly svolání soudu v čele s biskupským právníkem Johannem Grosserem a místnimi soudci: Kacprem Schmitzem a Milechiorem Wildenem. Podrobena mučení žena obvinila dalších pět žen, které měly být ve službách ďábla.

Mezi nimi byla manželka jesenického radního Uršula Heger a tehdejší prodavačka Eva Brasler. O brutalitě výslechů svědčí příklad Marty Wetzel, která byla nalezena ve vězení 21. srpna se zlomeným vazem. Barbara Schmied byla upálena 3. července 1622 v Nyse a další podezřelé ženy koncem srpna v Jeseníku. Od té doby, se všechny procesy odehrávaly v Nyse, ale rozsudky byly vykonávány v rodných místech obžalovaných. Na základě soudních protokolů víme, že v první etapě bylo vyslýcháno 35 osob.

Roky 1634-1648 – druhá vlna těchto hrozivých zločinů přišla v roce 1636, převládala především ve Zlatých Horách a v Nyse. Nevíme, co bylo přímým impulsem, který obnovil procesy, ale víme, že hlavním provokatérem nové inkviziční vlny byl biskupský státní zástupce Martin Lorenz z Nysy. Jednou z obviněných byla v roce 1634 žena jménem Singel ze Zlatých Hor. Pokračování mělo dopad v roce 1651, kdy obvinili z čarodějnictví i její osmnáctiletou dceru. Záminkou k tomuto strašlivému činu byla pouhá domněnka, která usuzovala, že pokud matka byla v době porodu pod vlivem ďábla, nevyhnulo se to ani dítěti. Později se procesy rozrostly do takové míry, až v září roku 1636 vydala nyská rada příkaz na výstavbu speciálních pecí, pro upalování „spravedlivě odsouzených služebníků ďábla, čarodějnic a zlých duchů".


2Podívat se na celou věc jinak se rozhodl vratislavský biskup Karol Ferdinand Waza, který má na svém kontě zřízení komise kontrolující vyměřené tresty, jelikož celá záležitost začala být překvapivě výdělečná. Svědčí o tom fakt, že nyský úřad v jednom z momentů získal 425 tolarů za upálení 11 osob ze Zlatých Hor. Podle zachovaného originálu účtenky ze Zlatých Hor byla tato částka rozdělena následovně: starosta – 9 tolarů 6 centů, rada v Nyse – 9 tolarů 6 centů, rada ve Zlatých Horách – 18 tolarů 12 centů, hejtman – 18 tolarů 12 centů, soudci – 18 tolarů 12 centů, písař – 9 tolarů 6 centů, sluha – 9 tolarů 6 centů. Zbytek byl přidělen biskupovi. Zajímavosti je, že v oné konkrétní „výplatní pásce" nebyl kat, se kterým byla o rok později sepsána smlouva. Podle ní, za každého odsouzeného dostával 6 tolarů, týdenní stravu a dva pytle ovsa. Jeho lokaj měl dostávat 2 tolary za každou oběť a sud vína.

Asi se už nikdy nedozvíme celkový počet obětí druhé vlny čarodějnických procesů v letech 1634-1648. Obecné informace protokolů uvádějí 26 obětí, což je pravděpodobně jen malá část. Jen v roce 1641 bylo během čtyř procesů v Nyse odsouzeno 16 čarodějnic.

Určitým světlem do zákulisí vytváření soudních procesů jsou dochované dokumenty. Roky 1651-1684 byly nejhoršími v celé historii čarodějnických procesů v nyském knížectví. Do dnešního dne se v Zemském archivu v Opavě nachází spousta dokumentů týkajících se třetí vlny čarodějnických procesů. Jedná se o 21 případů, z čeho je 15 v originále a 6 kopií.

Na počátku se opět objevilo neopodstatněné obvinění, tentokrát chlapce ze Širokého Brodu kolem Mikulova, který se údajně podílel na sabatu spolu s jednou z místních čarodějnic. Pravděpodobně první trest smrti, který byl vydán v této etapě, je datován na 23. května 1651 v Nyse. Nešťastně obviněnou byla dvacetiletá Uršula Schnurzel ze Širokého Brodu. V rozhodnutí se uvádí: „těžce zhřešila proti Božím přikázáním, Jeho Matce a všem svatým, tělem i duší se odevzdala pekelníkovi Rolandovi, se kterým mnohokrát fyzicky obcovala, očernila velebnou svatost a mnoha lidem kouzly ublížila...". Trest byl vykonán v Jeseníku, pravděpodobně tři dny po vydání rozsudku. Osud Schnurzlové rychle navázal na dalších pět žen, které byly spáleny 19. června v Jeseníku. Dvě z nich pocházely ze Širokého Brodu, jedna z Jeseníku a původ dalších dvou žen není znám. Zajímavostí rozsudku je fakt, že se nikde neuvádí přesný důvod jejich obvinění, například: ublížení lidem či zvířatům. Uvádí se pouze křesťanský charakter bez bližšího vysvětlení. Procesy se rychle rozrůstaly do takových rozměrů, že 19. července bylo upáleno sedm dalších žen (tři z Jeseníku, dvě z Mikulova, jedna z Dolní Lipové a jedna z Adolfova).

O deset dní později bylo takřka na stejných místech odsouzeno k smrti dalších osm žen. Jenom v červenci bylo upáleno celkem 20 osob. Během dvou procesů bylo v srpnu obviněno dalších 13 osob. K nejtragičtějším patří září, ve kterém bylo během čtyř procesů upáleno 32 osob. Zde se i objevuje zápis, že 24 obětem byla nejdříve useknuta hlava a až pak jejich ostatky spáleny. Důvodem takového jednání byl údajně upřímný „žal za hříchy". Během jednoho ničení, bylo 12. září v Jeseníku upáleno dalších 9 osob. Jednalo se o jednu z největších a zároveň i posledních „realizací" procesů takových rozměrů. Od té doby byly stohy stavěny pouze pro jednotlivé odsouzené, kteří byli v rámci „aktu milosti", nejdříve sťati. Ačkoliv rozsudky vykonáváno v Jeseníku, všechna rozhodnutí pocházela z Nysy.

Během tohoto období se poprvé setkáváme se jménem pozdějšího velkolosinského a šumperského inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu ve Zlatých Horách. Byl členem soudu, ale také pilným a aktivním žákem inkvizitora Ferdinanda Zachera z Nysy. Jeho nejkrvavější období kariéry se odehrávalo u knížete Žerotína teprve v době, po ukončení procesů v Nyse. V době nejintenzivnějších honů na čarodějnice se opět objevil na scéně biskup Karel Ferdinand Vasa, který ve svém výstražném dopise adresovaném hraběti Jiřímu z Hodic napsal: „varování před vedením příliš precizních a nebezpečných procesům", „zdá se nám ... že se u jedné či více obětí objevuje až moc mučení a zastrašování". Bohužel tímto dopisem biskup ničeho nedosáhl a čarodějnické procesy v nezměněné formě pokračovaly dál.

Mezi rozsudky smrti v době od listopadu 1651 do února 1652 najdeme několik případů, které se lišily od těch předchozích. Jedná se o vyřknuté rozsudky nad dětmi, které byly již dříve zmíněny v literatuře. Nicméně, pozdější studie ukázaly, že zápisky ze spisů soudních procesů neuváděly věk oběti, nýbrž délku času, ve kterém údajně měla být „ve službách ďábla". Jak tomu bylo v případě rozsudku ze 13. prosince 1651 v Nyse, ve kterém čteme: Barbara Kronasser z Velkých Kunětic dva roky, Uršula Jones z Písečné rok a půl atd. Vysvětlení tohoto jevu lze nalézt v úsilí inkvizitorů, kteří chtěli dokázat biskupovi, že je nezbytné pokračovat v procesech proti dlouholetým spojencům ďábla. Co vyústilo k tomu, že během návštěvy Jeseníku v roce 1651 byl biskup obeznámen s faktem, že všichni obyvatelé města jsou katolíci, ale pravděpodobně polovina z nich si zřejmě libuje v nezákonných praktikách. V té době evropský tisk informoval o tom, že Slezsko je krajem přeplněným čarodějnicemi a zlými duchy. Ve Zlatých Horách údajně mělo 8 katů „plné ruce práce se zabíjením a pálením, při čemž do pece mohli dát 6-8 čarodějnic naráz". Teprve v době, kdy v Nyse začaly probíhat výpovědi mučených žen, které postupně zmiňovaly jméno biskupova zpovědníka, většině lidí došlo, co se vlastně schovávalo pod rouškou vynucených přiznání během mučení. Ihned po těchto událostech vydal císař zákaz provádění čarodějnických procesů.

Většinu informací se o tomto tragickém roce dozvídáme ze zápisků faráře Jana Felixe Padewitze, který je v roce 1698 popsal v knize „Historie kostela sv. Jakuba". Zmiňuje se například o případu 42 nyských žen a o speciální peci, která byla postavena v blízkosti šibenice. I když nemáme žádné další informace o jeho vzhledu ani kde skončily jeho ostatky, existence pece zůstává zahalena tajemstvím a je tak nejdramatičtějším symbolem čarodějnických procesů v knížectví. Je třeba však zdůraznit, že téměř po polovině století, od tragických událostí roku 1651, kněz Padewitz ve své práci veřejně a jednoznačně říká, že největším hříchem je vymáhání přiznání mučením.


3Poslední známé v nyském knížectví rozsudky smrti pocházejí z let 1683-1684. 25. listopadu 1683 byl vyřčen rozsudek nad Kacprem Gottwaldem a 19. února 1684 pak nad Annou Stenzel a její dceru Rozinu. Všichni pocházeli z Domašova. První z procesů se týkal osoby, která se údajně měla účastnit sabatů konaných u Petrových kamenů, v blízkosti nejvyšší hory Jeseníků – Pradědu. Toto místo však v zápiscích není nijak blíže specifikováno. Nicméně se v té době „vědělo", že se právě tam sletují všechny čarodějnice z Moravy a Slezska. Najdeme zapsáno, že Gottwald měl údajně schopnosti zabíjet dobytek pouhou myšlenkou (údajně se toho dopustil na jedné krávě) a také, že se vlastní krví vepsal do zvláštní „černé knihy", ve které figurovali jen nejbližší ďáblovi společníci a společnice.

Ve druhém protokolu najdeme ustanovení, že se Rozina Stenzel během tří výslechů „dobrovolně" přiznala, že díky své matce byla „pod vlivem černé magie, které se plně odevzdala, letěla na koštěti přes komín na ďábelská setkání na louce, kde podle tradice čarodějnic, tančila". Když se dnes v jesenickém muzeu podíváme na dochované mučicí nástroje, nebude těžké pochopit nesmyslnost těchto doznání a že slovo „dobrovolně" nemá s pravdou nic společného.

Poslední proces ve Slezsku se konal v roce 1740 ve Stínavě nad Odrou. Dokonce se ještě v roce 1775 obyvatelé Nysy pokoušeli vyvolat novou vlnu čarodějnických procesů, která však byla později vyhodnocena jako obyčejné pomluvy a křivá obvinění.

Těžko jednoznačně říci, zda opravdu za koncem čarodějnických procesů stojí jeden z nejvíce osvícených nyských knížat, biskup František Lukvík Neuburg, který byl již od raného dětství připravován na svou duchovní službu. Získal velmi dobré vzdělání, jak intelektuální tak duchovně-morální. Biskup začal v roce 1684 svou vládu v biskupském knížectví. Od začátku zaváděl různé reformy, které měly pomoci nejchudším vrstvám společnosti, co bylo zapříčiněno poválečnými stavy po třicetileté válce. Největší důraz kladl na lékařskou péči. Důležitou roli v raných dobách nyského knížectví měly porodní báby, které nebyly volány jenom k porodům, ale svou radou byly rovněž nápomocné i při jiných zdravotních potížích. Volba nejčastěji padala na osoby zabývající se léčitelstvím, tedy ty, které byly ještě nedávno za takové praktiky odsouzeny. Ve většině případů to byly léčitelky, co vzbuzovalo bdělost a obavy, ale během časů biskupa Neuburga se nikdo neodvážil tyto osoby z čarodějnictví obvinit.

Na závěr ještě shrnutí celkového počtu obětí honu na čarodějnice. Zcela jistě se už nikdy nedozvíme podrobné informace, ale na základě nejvěrnějších hodnocení procesů nyského knížectví, bylo především v jeho severní části v letech 1622-1684 zabito 250 osob. Nicméně skutečný počet je mnohem vyšší. Jenom ve vybraných městech hornaté části nyského knížectví se blížíme k celkovému počtu 200 obětí: Zlaté Hory – 85, Jeseník – 102, Głuchołazy – 22 (v tom dva muži). Zajímavosti je, že v Głuchołzach se na rozdíl od zbytku míst, odsouzené neupalovalo, ale věšelo na hoře za městem. Poslední pozůstatky šibenice měly být definitivně zničeny napoleonskými vojáky v roce 1807. V dnešní době je hora známa jako „Szubieniczna Góra" (Šibeniční hora), kde rovněž zakopáváno ostatky obětí a spolu s procesy je i úzce spjatý název nedalekých skal tzv. „Czarcia Ambona" (Čertova kazatelna). Oběti byly vyslýchány ve sklepě dnes už neexistující radnice, který byl postaven v severní části náměstí. Do sklepa pořídili tzv. „trůn čarodějnic" (křeslo s naježenými hřebíky); mučení netrvalo déle jak 8 dnů. Soudci v té době byli komisař Schoenwitz a Pascal Nase, kteří za 12-denní pobyt v Głuchołazach dostali 90 tolarů. Roli kata plnil Georg Hillebrand, zván mistrem Jiřím, který za své služby dostal 138 tolarů a mnoho sudů vína. Celkové náklady čarodějnických procesů byly 748 marek a z konfiskace majetku obětí získáno 622 marek.

S tragickými událostmi 17. století jsou kromě názvu „Szubienicznej Góry" spjaty i například tyto názvy: Hrob čarodějnice mezi Sziyndzielową Kopą a Zámeckým vrchem v Opavských horách, Čertovy kameny nad Jeseníkem, Čertova kazatelna u Javorníku nebo Hexen Berg, předválečný název kopce na severozápad od Nysy, kousek od železniční tratě do Brzegu.

Paweł Szymkowicz

Literatura:

1. Brachtl Z., Čarodějnické procesy na Jesenícku v 17.století, w: „Vlastivědné zajímavosti", Šumperk 1987
2. Korcz W., Wspólniczki diabła czyli o procesach czarownic na Ślasku w XVII wieku, Katowice 1985
3. Šindelář B., Hon na čarodějnice: západní a střední Evropa v 16.-17. století, Praha 1986
4. Šindelář B., Příspěvek k dějinám slezských procesů s čarodějnicemi se zvláštním zřetelem k procesům
frývaldovským v letech 1651-1684, w: Slezsky Sbornik nr. 44 rok 1946
5. Przybyszewski L., Czary i czarownice, Wrocław 1999
6. Wrzesiński Sz., Wspólniczki szatana. Czarownice na ziemiach polskich, Warszawa 2008
7. Zuber R., Jesenicko v období feudalismu do roku 1848, Ostrava 1966

Návštěvníci

470878
Dnes
Včera
Tento Týden
Minulý Týden
Tento Měsíc
Minulý Měsíc
Všechny dny
49
351
2346
466025
5972
8199
470878
Adresa IP: 34.204.173.36
 
Copyright © Čarodějnická cyklotrasa po polsko - českém pohraničí
designed by sm32 STUDIO